Kterak jsem nacházel svoji kreativitu

31. prosince 2020

Jsou to tři roky, co jsem napsal poslední příspěvek. Od té doby jsem si zhruba tisíckrát řekl, že musím něco napsat. A kolikrát jsem skutečně psát začal, ale nikdy to nedokončil. „Něco napíšu příští týden… A tak ne, příští měsíc… Hmm, už rok nic nebylo, tak je ideální čas. No jo, ale kde začít? A jak? Umím to ještě vůbec?“

Pořád jsem vymýšlel texty pro pracovní zakázky. Povinnost být kreativní mě tak svazovala, že jsem přestal psát. Psát pro sebe. Přestal jsem dělat to, co mě baví, protože mi bylo vzato potěšení, které pramenilo z téhle činnosti. Vzato jednou jedinou osobou – mnou.

Zvláštní, co všechno jedna hlava dokáže a čemu je schopná zabránit. Za den vyprodukuju tolik myšlenek, co dva průměrní heterosexuální bílí muži za týden. A během jedné chvíle je dokážu všechny položit na hromádku, zapálit a stavět na nich myšlenky další. Taková je síla hlavy a já mám nad tímhle faktem celoživotně otevřenou pusu dokořán.

A tak jsem se nasral. Ale ne na ty lidi, kteří mi slibovali, jak mě budou kreativně posouvat dál a jak mě budou v umění podporovat (nikdy z toho samozřejmě nic nebylo). Ne, já se nasral na sebe. Protože to všechno stojí a padá jenom na mně. Byl by to skvělej motivační citát na zeď, co? Zní to tak skvěle, že bych mohl být sám sobě i psychologem. Leč není tomu tak. Dokážu se vcítit do problémů i příběhů druhých (a klidně i třetích) lidí. Co ale nedovedu tak snadno, je přestat pře-pře-mýšlet. Jo, nový slovo. Přepřemýšlet. A teď třikrát nahlas! Přepřemýšlet. Přepřemýšlet. Přepřemýšlet. Zastavit myšlenky a nechat je odejít. Znám tolik metod, jak si od myšlení pomoct, až je všechny nakonec taky pokládám na hromádku a škrtám sirkou.

Kterak jsem nechtěl spolubydlet

4. prosince 2017

Znáte ty epizody seriálů, kdy vám vysvětlují, co se stalo v minulosti? Třeba ve Xeně udělali skok 25 let, abychom viděli Xeninu dceru vyrůst. V Zoufalých manželkách jsme se posunuli o pět let dál, aby se postavy rychleji vyvíjely. No a je na čase odhalit, co bylo v mé tvůrčí pauze.

Kamarádka Bětka ráda stmeluje lidi a snad jako jediná z mých přátel dělá kolaudace, oslavy, Halloween a další speciální akce, na který se moje konzervativní tělo nevzmůže. A jelikož mě to nadšení baví, rád vždycky dorazím. Nejinak tomu bylo i v případě, když kolaudovala nový byt, kam se přistěhovala s novým spolubydlícím.
„Otroubku, musíš přijít,“ oznamovala mi Bětka po telefonu.
„No jasně, já přijdu, neboj,“ přikyvoval jsem.
„Ale já to myslím vážně, fakt přijď!“
„Bětko, přijdu, ale copak se to beze mě neobejde?“
„No musíš se seznámit s mým spolubydlícím. On… on…“
„Co s ním je?“ vyděšeně jsem koukal na displej.
„On je taky gay, takže byste se k sobě hodili!“
Jo, asi hodně z nás tuhle hlášku někdy slyšelo.

Z algoritmického hlediska i vysoce výkonnostní odchylky to vždycky vyžeru já.

Kterak jsem to nevzdal

15. listopadu 2017

Jak už jsem před mnoha a mnoha dny nastínil, pustil jsem se na volnou nohu. Vyměnil jsem pohodlí kanceláří za pohodlí kaváren a možnost chodit doma při práci nahej. Vlastně někdy bych to mohl zkusit i v těch kavárnách… Vy už víte, co mě k mému rozhodnutí vedlo. Teď ale nastává čas zhodnotit, jak se mi daří.

Moje představa byla samozřejmě taková, že se budu živit jako Carrie Bradshawová, udělám jednou týdně sloupek do nějakýho luxusního časopisu, kde mě královsky zaplatí, a pak si budu užívat jen procházky po Praze, sezení ve veganských restauracích a přemýšlení o životě. No, tak to všechno se stalo, kromě toho časopisu, a tudíž i vysněnýho platu. Místo toho kombinuju několik věcí dohromady a zjišťuju, co mi vlastně přináší nějakej finanční užitek, kterej by šel ruku v ruce s užitkem duchovním. A je to poměrně těžký. Baví mě motat se kolem světa filmu a objevovat moje tvůrčí já, na což jsem v předchozích zaměstnáních neměl vůbec kapacitu. To je na tom skvělý, můžu si fakt jít kdykoliv kamkoliv, nedělat nic, nebo pracovat do dvou do rána. Je to jenom a jenom na mně – což je samozřejmě i děsivý, když se nad tím tak zamyslím. Jsou ale dny, který jsou naprosto plonkový a kdy se snažím uvědomit si, že i ty nejsou vůbec špatný, protože je můžu využít k nějakýmu svýmu posunu. Ale nebudu kecat, že nemám chvíle, kdy bych se občas zašil někam do kanclu a zas tupě plnil něčí pokyny. Protože je to ta nejjednodušší cesta, jak přijít k penězům a jak vypnout hlavu a nemyslet nad svojí nedokonalostí. Vždycky si ale vzpomenu na Ondřeje a hned mě to přejde.

Barvy duha, šatů vzpruha!

Kterak je důležité míti Jardu

31. října 2017

Ano, je to rok, co jste mě četli naposled. Únavu z plácání do klávesnice se podařilo zažehnat, a tak vás chci dál oblažovat o své postřehy a dojmy. Než dám pár historek z proběhlého roku, letošní volby mi vnukly nápad pro dnešní článek. A abyste neumřeli nudou hned u prvního odstavce, pojďme do toho pěkně pootroubkovsky!

Jarda. Jardu znám velice povrchně a vídám ho tak jednou, dvakrát do roka. Seznámili jsme se díky online projektu, ve kterém je cílem pomáhat lidem s jejich coming outem a jinými radostmi a „radostmi“, které může odlišná orientace s sebou přinášet. Už při prvním setkání byl Jarda nepřehlédnutelný, nebál se vstupovat do konverzace a jeho mocný tenor se nesl bez jakýchkoliv rozpaků prostorem. Na jedné straně trochu humpolácký přístup, na straně druhé velká nekomplikovanost a upřímnost.

Volte Okačůru, volte mě!

Kterak jsem se tvořivě vypsal

29. září 2016

Ne, není tam vysral! Už nějaký čas laboruju nad tím, že chci psát. Nevím absolutně jak, netuším vůbec co. Ale vím, že to je nějaká součást mě. Abych i na tuhle činnost měl dost času, vydal jsem se před pár měsíci na volnou nohu. Byť ta noha je dosti zkrácená, s mozolama a sem tam kuřím okem, navíc s drápy dlouho nestříhanýma. Ale to nevadí, je totiž moje!

A tak jednou za čas gůgluju, jaký jsou ohledně psaní vůbec možnosti. Jsou nějaký kurzy, nebo workshopy, nebo školy? Pokud nechcete (znovu) nastoupit na vysokou a obětovat tak pět let života (= já), tak příležitostí je kupodivu u nás dost málo. Nicméně se mi podařilo najít kurz u Reného. Kromě jeho webu mě přesvědčilo i to, že vypadá roztomile. Na jeho týdenní kurz tvůrčího psaní jsem se tak přihlásil bez většího rozhodování.

Tak tohle jsme taky nenapsali.

V kurzu se nás sešlo osm. Už na první pohled jsem zvyšoval věkový průměr. Čestná výjimka však byla paní Daniela, která vypadala buď jako submisivní čtyřicítka, nebo dominantní padesátka. Jinak to všechno ovšem byly dívenky šestnáct až pětadvacet, což mi trochu orosilo čelo. Navíc prostředí školy, kde kurz probíhal, mě vrátilo zpátky do školních let, do doby humoru ve stylu „Řekni peněženka – spadla ti podprsenka, haha.“

Kterak jsem objevil břehy Švédska

23. srpna 2016

Jednou za čas mám takovou všeobjímající náladu. Náladu, během který chci poznávat nové lidi a jsem tak ochotný otevřít vchodové dveře, opatrně vykouknout ven a vyjít do ulic. A to jsem takhle seděl doma, šťoural se v nose a měl sporadické nutkání poznat se s někým novým.

Rozkliknul jsem si Facebook a události, kde se vyjímala pozvánka na akci A Night Out. Organizuje ji Charlie, což je teplej spolek pod Karlovou univerzitou. Párkrát jsem na akci v minulosti byl a můj finální pocit dost záležel na alternativnosti osazenstva, který se zrovna sešlo. V podstatě jde o setkání lidí, ne nutně teplejch, kteří jsou ochotní se bavit anglicky, což je super hlavně pro Erasmáky a ty, kterým Alzheimer pomalu z hlavy odebírá jedno anglický slovíčko za druhým.

Teplí všech zemí, spojte se!

A tak jsem se vypravil do podniku Q Café, pražské Mekky všeho teplého. Nutno podotknout, že dost záleží, na kterou obsluhu tu natrefíte. Mně se ve většině případů podařilo vychytat zrovna tu nepříjemnou. Nejinak tomu bylo i teď:
„Co si dáš?“ zeptal se obsluhující chlapec.
„Kofolu, díky,“ odvětil jsem.
„Jenom, jo? Trochu málo.“ dolehlo k mým uším.
„A zůstanu u ní celej večer,“ usmál jsem se zpátky na protáhnutej ksicht.

Nulová ochota obsluhy se od minule nezměnila. Zajímalo mě ale, jestli se A Night Out někam posunulo. Když jsem totiž na akci přišel v minulosti, bylo tam pár týpků, kteří byli – kulantně řečeno – slizký. Nic proti nikomu, ale když se vás někdo zeptá: „Nechtěl by ses se mnou podívat na Večerníček?“ a při tom usrkává drink se zdviženým malíčkem a tričkem XS na postavě velikosti M, jsem trochu v nejistotě. Naprosto tak uznávám, že moje tolerance není úplně bezmezná. Ale čí je?

Kterak jsem si střihnul varyaci

18. července 2016

Když si vyhledáte slovo variace, zjistíte, že to je „tvarová úchylka“. A jelikož moje zážitky z Varů už dobře znáte, bylo třeba se vypravit na další ročník KVIFF. Karlovy Vary jednou ročně ožijou filmovým festivalem, a já si tak jednou ročně vzpomenu, že existujou.

Jako již tradičně, když chci někam jet jen tak na blind, nemám vůli si nic připravovat. Žádné ubytování, žádnou akreditaci, ani žádný plán. Je to u mě takový nezvyklý, ale nějak podvědomě mě čím dál tím častěji baví potlačovat můj perfekcionismus i moji pečlivost.

Ale přistála mi v mobilu šance přímo hvězdných rozměrů. Kamarád David zavolal, že do Varů nemůže jet a jestli nechci na víkend jeho dvoulůžkový pokoj. Pokoj v hotelu Thermal, tedy tam, kde jsou pokoje vykoupené na rok dopředu. Rukama mastnýma od tofu s mořskou řasou jsem si promnul oči a žvýkajíc přitakal do telefonního aparátu. Radostně jsem položil mobil a začal přemýšlet, s kým jsem ochotný trávit dva dny na pokoji. A ještě líp – kdo má auto a do Varů mě odveze. Ze všech těch mnoho (ok, tak pěti) kamarádů vypadla Lucka. Lucka je člověk introvertnější, který mě naprosto irituje svým humpoláckým chováním a smíchu vlastním vtipům, ale zato přitahuje díky svýmu fakt širokýmu srdci a velký ochotě. Prostě paradox sám o sobě. Náš telefonický hovor se ubíral v tomto duchu:

Roden a Geislerka

Vzrušitelé : Tomáš

3. června 2016

Už tu chyběly jiný kecy než jen ty moje. A tak je tu další vydání z edice Vzrušitelů – lidí, co mě něčím zaujali (a nemyslím si o nich, že jsou kreténi). Prostě mě baví vyzvídat, co má kdo za plány a ideály, čeho se bojí a na co se těší.

Tomáše znám poměrně krátce, ale baví mě. Asi se mi líbí ta kombinace klukovitosti s dospělostí, jistá slova s nejistým výrazem, touha být spokojený s touhou nabít si hubu. Prostě dvacítka jak vyšitá. A tak to má být.

Moje srdce se ztratilo v Anglii…

Tak jdem na to.
Hele, ale když tak to sjedeme víckrát. Já třeba něco řeknu a pak dodám: „Ne, to je blbý, střih.“

Já to nebudu tři hodiny poslouchat a přepisovat!
Dobře, jsem odhodlanej přijmout výzvu.

Kdy jsme se poznali?
To bylo setkání v poradně S barvou ven, tys mi točil video medailonek. To bylo v dubnu 2015, myslím dvacátýho pátýho.

Seš dobrej, já ani nevím, co je dneska za den. Co sis o mně myslel?
Maličko jsem ti záviděl, že děláš v médiích. Já když studoval střední školu, tak jsem pracoval s kamerou a foťákem – no a tys mě rovnou šel točit! A pak jsi říkal, že píšeš nějakej blog. To se mi líbilo… Hele, ale já budu mít na tý nahrávce debilní hlas.

Ale já to pak přepíšu do textu!
No, já vím, ale stejně. Celý příspěvek →

Facebook

Twitter

Google

Kterak jsem se chtěl oprostit

10. května 2016

Kamarádka Katka mi nedávno řekla: „Ty seš jak ta Anička v Ulici, ta se taky furt hledá.“ Ano, rok 2016 jsem totiž vyhlásil jako jednu velkou neznámou změnu, který se ale vůbec nebudu bát. (čti: jsem totálně podělanej až za ušima)

Vždycky mě hodně bavilo dělat s lidma, ale právě práce s nima bylo přesně to, co mě pokaždý nejvíc vyčerpalo (čti: totálně rozjebalo). Pracoval jsem v několika kancelářích, open space, prostě víc lidí na jednom místě a nula dveří mezi nima. A právě nemožnost soukromí, klidu a možnosti na chvíli zdrhnout byly často důvody toho, že jak to slibně začalo, tak to divně skončilo. Ty důvody jsou ale vlastně úplně jednoduchý. Třískat devět hodin denně do klávesnice, chodit na hromadný obědy a empaticky reagovat na dalších deset lidí pro mě bylo prostě náročný. A co víc. Nikdy jsem nedokázal sedět na židli nebo postávat někde dlouho v koutě a přikyvovat – i když jsem si to samozřejmě moc přál, abych mohl okolí vyhovět. Ale nešlo to. A tak jsem často dělal pro kolegy show, scénky, házeli jsme si navzájem vtipy, hlášky. Prostě moje snaha byla nějak si zpříjemnit chvíle, ve kterých si můžeme udělat mentální výplach a zase se vrátit k počítači. Problém to ale byl ve chvíli, kdy to začali vnímat moji zaměstnavatelé. Několikrát jsem díky tomu byl i „na koberečku“, abych tam pochopil, že takové chování není žádané. Zcela upřímně si ale myslím, že mým šéfům spíš vadilo to, že nejsou součástí zábavy a humoru i oni. Ze svojí pozice si to pochopitelně nemohli dovolit.

Světlý zítřky vám říkám!

Kterak jsem neměl slovo

14. dubna 2016

To se má takhle. Mně vždycky na chlapech přišlo sexy, když se zajímali o svoje práva. Člověk nemusí být aktivista, ale je prostě fajn, pokud má alespoň názor. Nedávno jsem se bavil s jedním klukem, který mi s rukou na stehnu svého přítele řekl: „Ale, Otroubku, proč se snažit tady něco měnit, vždyť nám se žije dobře.“ Z kómatu jsem se probral na podlaze asi za patnáct minut. Čili když je možnost asistovat někde u něčeho, co může společnost posouvat dál, jsem tam i se svým smyslným hlasem, který neváhám použít. Nejinak tomu bylo v pořadu Máte slovo. Návrh novely zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení dítěte partnera/partnerky je věc, co se omílá pořád dokola, a je to aktuálně trochu zaseklý stav. Sdružení Proud se stará o to, aby se situace hnula a nebyla jak před čtyřiceti lety – stejně jako aktuálně vypadá Česká televize. Z ní totiž na mě dejchnul doktor Husák hned při příchodu.

Když jsem jakožto kompars se svýma kamarádkama dorazil k branám ČT, u vchodu už stála skupinka lidí. Každého z nás si na recepci zapsali a pustili dál s asistentem, který nás vedl do šatny. „Počkejte, ať neutečeme té skupince za náma,“ hlásil jsem láskyplně průvodci. Skupinka poděkovala, povídala si s náma, usmívali jsme se na sebe, a když jsme dorazili ke studiu, oddělila se k dalším postávajícím lidem s transparenty Homosexualita je hřích. Gaydar sice mám, ale homofobdar mi nějak v tu chvíli očividně vypnul.